Eliška a kouzelný svetr
V jednom domečku na samém kopečku, bydlela holčička, co nesla jméno
Eliška. Ta holčička jednu špatnou vlastnost měla, a sice, že si palec
na ruce neustále cucala. Všichni se jí tuze smáli, ať už byli velcí,
anebo malí. Toto nikdy nedělali. Eliška se však vždy uklidnila, když
ten palec v puse měla.
Eliščin kamarád Zack, ten to má zase tak… Když pocítí nervozitu, schovává se do
úkrytu. A kamarád Eda? Ten zase obejme svého plyšového medvěda. A co pomůže
Elišce? Třeba přitulit se k plyšové lišce? 
Eliščina snaha marná byla, plyšovou lištičku vždy upustila. Plyšový kamarád byl
z toho smutný, avšak palec byl pro Elišku tuze chutný.
Eda chodil do domu a z domu – dovnitř a ven. Ptá se: „Jak Elišce pomůžem?“
Maminka jej z okna spatřila a během pár vteřin mu poradila. „Když já byla malá,
s panenkama jsem si hrála. Avšak když jsem se něčeho bála, svůj palec na pravé
ruce jsem si cucala. Pomohl mi svetr, co mi šikovný děda upletl. Každý rukáv
na konci – přišitou měl rukavici. Palec neměl šanci, vždyť byl schovaný
v rukavici“.
„Hurá!“ Zaradovala se Ela, když se tohle dozvěděla. Maminka vlezla do podkroví
, hledat kouzelný svetr, jenž si tam několik let už hoví. Hledala vlevo, hledala
vpravo, když vtom se z rohu ozvalo: „Tady já si lebedím, už spoustu let asi
nikomu já nechybím.“
Maminka do něj bušit praklem začala, aby z něj všechen prach dostala.
Elišce kouzelný svetr darovala a dobrý skutek tím tak udělala.
Eliška si palec rázem cucat přestala, a proto si v jednom kuse výskala.
Edové mamince pěkně poděkovala a ve škole se už neschovávala.